Přeji všem krásný den!

Jedna z pozitiv RegioJetu jsou obsluhující stevardky a myslím si, že jsou perfektní. Často obdivuji, jak zvládají udržet tác s pěti kávami a třemi croissanty i když uhýbají procházejícím cestujícím a vlak se kymácí ze strany na stranu.

Mám s personálem RegioJetu zatím víceméně dobrou zkušenost. Jen jednou jsem se setkala s paní stevardkou, která zmíněné triky s tácem moc nezvládala. Navíc ani nebyla kamarádka s technologií a objednávky si psala ručně (místo níže zmíněného tabletu). Paní nebyla stará, to určitě ne, ale mladá studentka už také ne. 

Pro lepší pochopení jejich práce jsem si přečetla následující článek a moc se mi líbil, nabízím jej tedy i vám, milí čtenáři našeho blogu.

„Dělám Úvaly“

Cestující už berou jako samozřejmost, že ve vlakových spojích firem RegioJet a Leo Express je obsluhují stevardi. Reportér IHNED.cz si vyzkoušel, jak tato práce vypadá z druhé strany. Podstoupil školení a vyrazil do Olomouce. Kvůli autenticitě ponecháváme reportáž v ich-formě.

Když vcházím do sídla RegioJetu na Smíchovském nádraží v Praze, je středa, 11 hodin dopoledne.

V zasedací místnosti na mě čeká školitel Aleš Petrovský a tři další adeptky na práci stevardek.

„Jaké máte rádi seriály?“ ptá se Aleš na začátek, abychom se prý rozproudili. Při pohledu na šedesátistránkový manuál přede mnou se mi ale rozptýlit nedaří.

Uklidňuji se tím, že se ho naučila už spousta lidí. RegioJet zaměstnává 130 stevardů, o tuto práci se uchází 200 až 300 lidí ročně.

Nejprve se učíme železniční termíny. Dozvídáme se, že na železnici nejsou zatáčky, ale oblouky, a neříká se semafor, nýbrž návěstidlo. „Aby se nám u Českých drah neposmívali, že jsme pouze kafenosiči,“ dodává Aleš.

ČD mají také stevardy, a to od září 2011 na 16 vybraných trasách, kam patří i trať z Prahy do Ostravy. Dráhy je zavedly těsně předtím, než vyjely první vlaky RegioJetu.

Po probrání termínů listujeme manuálem. Na směnu musíme přijít ustrojení, převzít si tablet, peněženku a konvice, připravit vozík... S každým dalším pokynem ale zapomínám ten předchozí.

Výčet stále nekončí, některé pokyny mi ovšem utkvěly. Rozhodně si nemáme ani mezi kolegy říkat, že cestující je idiot. A pokud chceme přimět pasažéra, aby si ještě objednal koláč, použijeme takzvanou rozdvojku.

„Nezeptáme se tedy, jestli si dá ještě něco, ale rovnou mu dáme na výběr: Budete si přát švestkový, nebo tvarohový koláč?“ poučuje nás Aleš.

Následuje praktická část. Přicházím k vozíku, na kterém stojí konvice s kávou a druhá s horkou vodou. Nejdříve zkouším připravit mátový čaj, poté kávu.

Daří se mi obstojně. Až do chvíle, než Aleš začne celým vozíkem třást. „Dělám Úvaly. Tam není opravená trať, takže to s tebou bude házet ze strany na stranu,“ upozorňuje mě.

Po třech hodinách se jdeme podívat do vlaku. Máme si zkusit vytáhnout sklápěcí stoleček pod oknem. Bohužel ale zatáhnu tak, že ho vyškubnu a zůstane mi celý v ruce.

Čeká nás i exkurze na toaletu. „Každých dvacet minut musíte kontrolovat, jestli tu je toaletní papír. Často ho někdo sebere,“ upozorňuje školitel.

Pozdravit cestující, pomoci s kufry, roznést vodu, noviny...

Ještě pár minut před odjezdem se po vlaku pohybují technici a uklízeči. Přeskakuji vysavače a vyvěšuji na dveře informační tabule. Každý stevard má na starost jeden vagon, já budu s Lenkou obsluhovat klienty ve voze číslo tři.

Vlak se rozjíždí a míříme na hlavní nádraží, kde nastoupí první cestující. Dostávám od Lenky pokyny. Každému říci „Dobrý den“ a pomoci s kufry. Po zvednutí desátého kufru jsem tak vyřízený, že nevím, jak zvládnu několik dalších hodin na nohou.

Jakmile se zavřou dveře, je třeba palubním rozhlasem přivítat cestující. Zvednout sluchátko, zmáčknout knoflík LS, stisknout oranžové tlačítko a začít mluvit.

 „Super. Zněl jsi jak moderátor v rádiu,“ chválí mě školitel, který jede s námi. Nemůžu se ale zdržovat, jelikož musím rychle roznést lahve s vodou. Následně dostávám štos novin.

Vzpomínám na Alešova slova, abych se vyvaroval robotího efektu. Nepoužívám proto jen jednu frázi, ale střídám „Mohu vám nabídnout denní tisk?“ s „Budete si přát denní tisk?“. Snad to nepůsobilo moc roboticky.

Konečně činnost, kterou mám nacvičenou. Čeká mě nabízení čaje a kávy. Bohužel se ale blíží i Úvaly. Vlak sebou najednou škubne tak, že voda vystříkla z kelímku přímo na rukáv jedné cestující. Naštěstí si nevšimla.

Další kolize přichází při přípravě kávy. Mléko mi šplouchlo přímo do oka. Zaměstnán utíráním obličeje se od vedoucí Gábiny dozvídám, že zatímco já pořád nabízím čaj nebo kávu, v ostatních vozech už roznášejí jídlo.

Kolegyně Lenka proto začíná vyřizovat objednávky a já poté celý schvácený běžím do kuchyňky ve vedlejším voze, kde mi už baristka připravuje tác s jídlem. Přichází nejtěžší úkol – udržet balanc.

Jakmile roznesu celý tác, musím rychle sebrat odpadky a použité nádobí. To poté donesu do skladu. Mezitím mi  baristka připravila další tác. Roznesu ho, seberu odpadky a vrátím se pro další objednané jídlo.

A tak to jde celou cestu až do Olomouce, kde má mise končí. Vedoucí se se mnou loučí slovy, že se mám ozvat, až budu hledat brigádu.

Běžné školení je mnohem delší

Lidé, kteří se o práci stevarda ucházejí, absolvují ale mnohem delší školení. Nejdříve to je zkušební jízda, kdy se posuzuje, zda se adept vůbec na práci hodí. Následuje dvoudenní školení v oblasti servisu a komunikace, bezpečnosti práce i dopravních dovedností a poté člověk absolvuje další tři zkušební jízdy.

Obsluha zákazníků je jednou z priorit i další soukromé železniční společnosti Leo Express. S natočením reportáže ale nesouhlasila.